Dobrý den, dnes je 08.08.2020 - 10:28
1. samizdatový internetový magazín v prvobytně pospolném kapitalismu a rozvinuté tržní demokracii

Předmluva k prvnímu vydání

Žádná moje kniha se nenarodí v devítiměsíčním vývojovém cyklu. Každá je přenošená a tahle dokonce jako plod slona, který se vyvíjí v  těle matky asi dva roky. Vím, o čem by měla být, a mám jasnou představu, čili nejeví se mi v hrubých konturách, ale vidím ji jasně, zřetelně a už se raduju, jaká bude skvělá. Místo toho, abych si sedl a psal, chodím... žvaním... telefonuju... piju kafe... někam jedu... maluju obraz... stavím dům... věnuji se politice... věnuji se Slávii... čumím do zdi... a zase žvaním... telefonuju... piju kafe... atd. A než se, milý čtenáři, naději - rok je v prdeli! A kniha nikde! A kniha nikde! A kniha nikde!

 

Ještě v dobách, kdy jsem kraloval na nebi populární hudby, rozšiřovali mí konkurenti fámu o neskutečně pilném Ringovi, který za své úspěchy vděčí jen a jen obrovské píli a nadlidskému úsilí, které je toho příčinou. Přitom je to tak prosté. Obrovská píle dokáže přemístit vagón zeminy, ale stvořit umělecké dílo můžete pouze políbením múz, díky vrozenému talentu a inspiraci Boží!

 

Vzpomenu si vždycky na větu, kterou říkal Jaroslav Ježek Janu Werichovi - Jeníku, kdyby tak ti lidi věděli, jak je to snadné, když to umíš!

Faktem je, že jsem materiál k této knížce shromažďoval více než čtyři roky, nijak zvlášť pilně, a budu to názorně demonstrovat. Myslím si, že činy a myšlenky, které vznikají v čase a prostoru, se od něho nedají oddělit a že k němu patří, a protože jsem pověrčivý a dbám na časovou posloupnost, musím po téhle předmluvě zařadit do knihy materiál, který jsem napsal před rokem.

 

Chtěl bych, milý čtenáři, abys věděl, jak je to vlastně s mou pílí, abys věděl, kdy, kde a jak knížka vznikala, jak jsem byl rychlý, kde jsem s ní všude brouzdal, kdy jsem od ní odběhl a věnoval se bloku (viz nahoře) chodím... žvaním... telefonuju...! Myslím, že je to nápad, který by ti měl přiblížit moji práci i moji knihu. Vím sám, jak jsem hned viděl cizí dílo jinýma očima, nějak důvěrnějc, byl jsem více vtažen, když jsem se dozvěděl třeba: 'psáno ve Splavech nad jezerem v srpnu 1939' nebo 'psáno v zákopech u Zborova...' atd.

 

Musím přiznat, že jsem obdivoval a trochu i záviděl, když jsem ležel na pohovce na Vinohradech, četl, že autor knihu psal třeba na Krétě, nebo ještě lépe - psáno v Paříži a Londýně, dokončeno v Kapském Městě 1964!

 

A protože podle sebe soudím tebe, tak se mohu taky pochlubit - je červenec, pátého, úterý, 17.55 hod., San Feliú de Guixols, hotel Eden Roc - Španělsko.

 

To je slušný, ne? Aspoň, milý čtenáři, vidíš, že nejsem žádný ořezávátko, ale spisovatel už skoro světový. Ostatně Hemingway, tuším, taky začínal ve Španělsku.

 

Tak abych se vrátil, co jsem vlastně chtěl říci, zkrátka tuhle knížku jsem začal psát před rokem, kdy jsem měl pocit, že uzrála a teď ji v jednom tahu napíši. No a vidíte, nenapsal, všeho všudy necelé tři stránky. Teď jsem začal jinak a už se mi sem jaksi nehodí, ale patří sem, a protože jsem, jak už jsem se přiznal, pověrčivý, tak sem ty stránky vsadím, bojím se pomsty ukřivděných věcí. Nic se tím nedá zkazit, ostatně knihu si zkazím jinak.

 

Paní doktorka Pilátová, která redigovala většinu mých knih a ke které jediné se nestydím přinést svůj rukopis s pravopisnými chybami, aby z něj udělala rukopis vzdělance, mi řekla: ...Takový je to pěkný, když jsem se začetla, a vy to nakonec vždycky zkazíte!

 

Úvodem své knihy jsem chtěl psát o čase, poněkud z větší hloubky a filozoficky. Teď, když to čtu, jsou to pěkné kraviny. Posuďte sami:

Je 26. srpna 1993. Pomalu končí léto, a než se nadějeme, budou tu další Vánoce! Pane Bože, to to letí! Čím dál tím rychleji a já mám pocit, že se vnímání času zrychluje úměrně tomu, jak člověk stárne, a mnoho věcí probíhá rychleji, než když jsem byl mladej kluk.

 

Koupil jsem si malý domek se zahrádkou, a tak poprvé v životě sleduji vegetační období několika ovocných stromů. Normálně si toho nevšimnete, to musíte čumět oknem celý rok do zahrady, teprve potom vám to dojde.

 

Do domečku jsem se nastěhoval v únoru, kdy milosrdný sníh zakrýval charakter čtvrti, kde nyní žiji. Několik přátel nezávisle na sobě mi řeklo, že by se u nás v Modřanech mohla bez velkých úprav točit bitva u Kurska nebo obléhání Stalingradu.

 

Topil jsem v kamnech a těšil se na jaro. Maluji obrázky a koukám při tom z okna na tři stromy, jednu větší třešeň a dvě jabloně.

 

Zasněžená zima je velice krásná, ale pro mě, jako naivního malíře, strašně těžká.

 

Já musím všude malovat sluníčko, a není to tím, že bych měl odpor k ostatním ročním obdobím, ale neumím je namalovat. Neumím mraky, neumím zataženo, zkoušel jsem zasněženou krajinu, ale moc se mi nevede. Vypadá to jako letní krajina s rozloženejma bílejma prostěradlama, zkrátka a dobře - ještě jsem tomu nedorost. Zima je těžká, tak na ni koukám skrz okno a maluju velký žlutý sluníčka.

 

Pak náhle přišlo jaro. V pondělí sedám k psacímu stolu a zírám - třešeň je obalena květy. Jaká nádhera! Beru si bundu a sedám si na židli ven ke stromu. Je to neuvěřitelná krása, to se mi to teď bude pracovat!

 

Sedím, píšu, koukám na tu nádheru - sedím, maluju, koukám na tu nádheru, na ten optimismus, na tu chuť do života!

 

Že jsem uvedl pondělí jako den, kdy třešeň rozkvetla, mělo svůj důvod. Ve čtvrtek začala třešinka opadávat, v pátek trochu sprchlo, a bylo po jaru! Než jsem se vzpamatoval, v takovém rychlém tempu, ani jsem ji neužil, nevstřebal tu nádheru. A náhle konec - šmytec - utrum. Opadala. Následovaly obě jabloně ve stejné kráse a stejné rychlosti a ve mně zbyla těžká deprese, jak kratičký úsek je od zrození ke smrti, od vzniku ke zmaru!

 

Uvědomil jsem si, že stejným tempem cválá lidský život a pohled nazpět jeví se člověku jako týden, byť by šlo o pětatřicetiletý úsek života. Připadá mi to jako včera, kdy jsem byl na prvním jazzovém festivalu v Divadle Na zábradlí nejmladší ze všech účinkujících, společně s Tondou Gondolánem. Ach! Kdeže ty loňské sněhy jsou!

 

Fakt je, že na to mám krásné vzpomínky, ale k čertu se vzpomínkami! Ty jsou ti platný jak mrtvýmu zimník. Nevím, kdo to vymyslel, tuhle kravinu s krásnejma vzpomínkami. Platí jen to, co prožíváš. Zchudlý milionář nemůže mít krásný stáří vzpomínkama na to, jak měl kdysi peníze! Vlak mi ujel nožičky? Ech, co! Budu na vozíku vesele vzpomínat, jak jsem kdysi běhal po horách! Nesmysl! Chci prachy! Chci nožičky! Dokonce myslím, že krásné vzpomínky jsou trestem, a ne radostí.

 

Letos je mi padesát let! Hrůzných padesát let! Když mi bylo dvacet a potkal jsem padesátiletého dědka, myslel jsem, že vylezl z hrobu. Padesát let bylo pro mě něco nepředstavitelného, něco, co když se člověku stane, tak už nemá chodit na ulici, ale obout si boty do rakve a čekat na zubatou.

 

Díkybohu jsem fyzicky fit, ale ten samotný fakt padesátky mě neuvěřitelně žere! Vím, že je to spravedlnost Boží, ale proč taky já?

 

Jsme silná generace Beatles, ty válečný děti, a už to tříská kolem nás, i můj miláček Ringo Starr v tom lítá, dokonce o rok hůře než já, a nepomůže mu ani nesmírná sláva, ani konto ve First National Bank of England! Teď můžeme svorně a oprávněně zazpívat HELP! I NEED SOMEBODY!

 

Nejenže vás to štve, kdykoli se podíváte do občanky, ale pohanu a psychologické rány pěstí dostáváte téměř denně, s otřesnou pravidelností. Zde je několik odporných a urážlivých případů:

 

  1. Vypukne-li válka, vlast vás zavolá, až už bude úplně v prdeli! A všichni ostatní mrtví!
  2. K razítku českého občanství už nemusíte předkládat rodný list!
  3. Už se vám jenom vyká!
  4. Pouštěj vás sednout!
  5. Holky se smějí, když postáváte s čokoládovými ježky u gymnázia!

 

Uvedu něco konkrétního. Moje oblíbená zubní doktorka mi spravila sedmičku vpravo nahoře a povídá: ...Chtělo by to, pane Čech, kousat teď víc na tu levou stranu.

 

Dvě hodiny? Ptám se už ze zvyku s plombováním.

 

Ne, povídá lékařka, ...už do smrti!

 

Povzbudivé, co?

 

Volal mi třeba můj přítel Čapek z televize, že by chtěli koupit práva k mé knížce Z mého života. Uvažují o tom, že by podle ní natočili seriál. Měl jsem z toho velkou radost, něco takového potěší každého spisovatele. Ale ještě než jsem se stačil nadmout pýchou, ještě než jsem si stačil radost náležitě vychutnat, přišla sprcha.

 

No, povídá Čapek, ...a hrál by tě Vetchý! Ondra Vetchý.

 

Úplně jsem zcepeněl.

 

Jak to, hrál by mě Vetchý. Copak jsem mrtvej?

 

Na druhé straně aparátu vznikla trapná pauza, protože kamarád si neuvědomil, co cítím, neb jest na tom věkově stejně, akorát si to u sebe nepřipouštíme.

 

Ne, ne, to ne, neber si to tak... však víš... vypadáš skvěle, ale je ti, ty vole, padesát let a jseš starej a tlustej! Pochop to, Ringo... v tý knížce je ti osmadvacet! Neber si to tak, až budem točit Tři zlatý vlasy děda Vševěda, dostaneš roli, slibuji ti to, snažil se Čapek žertovat, aby mě dostal z psychického kómatu.

 

Pochop to! Pochopil jsem to až příliš dobře a trochu jsem se s tím i vyrovnal, i když pochopení situace a vyrovnání se s ní jsou dva protilehlé břehy.

 

Což o to, zhubnout není problém, když mám motivaci, dokážu shodit deset, dvanáct kilo za půl roku. Tou motivací může být nová krásná teta, která se z ničeho nic objeví ve vašem životě, dále prostý fakt znechucení z  toho, jak funíte při obouvání a pohled v koupelně na tlusté prasátko s dvojitou bradou a trojkama kozama, anebo opět náhlý psychický šok:

 

Prosil bych ty levisky!

 

Jaký číslo?

 

32/33 (Malinko ale zrudnete, protože víte, že toto číslo asi ne! Zkusíte si je - marno! Kraje zipu na sebe ani neviděj!)

 

Podejte mi 34/33!

(Už to vypadá aspoň jako kalhoty, ale stejně je nedopnete.)

 

Podejte mi 36/33!

(Už je zapnete, hurá! Dusíte se a nemůžete se posadit. Do prdele!)

 

Podejte mi, prosím vás, o číslo větší!

 

To už není!

 

Co?

 

No to už není! Musel byste do nadměrných velikostí.

 

A motivace je tady! Představa, jak jde císař českého hardrocku do nadměrných velikostí, je pro mě tak nepřijatelná, že během krátké doby dosáhnu v džínsech 36/33 poměrně volného pohybu i dýchání.

 

Kila se zkrátka shodit dají, ale padesátku člověk neshodí, kdyby se rozkrájel! Sebevětší vůle, chytrost, inteligence nezmohou opravdu nic proti spravedlnosti Boží.

 

Osobně to ovšem beru jako naprostou nespravedlnost a v bezmocném hněvu, když jsem předtím Čapka ujistil, že se mě to vůbec, ale vůbec nedotklo, si jdu ohřát švestkové knedlíky, které mi poslala matka mé uprchlé ženy Magdy. Jsou báječný! Hněv nad nespravedlivým věkem pomalinku mizí a v duši se vám rozlévá klid a mír, způsobený nejčeštějším z jídel. Živočich u korýtka ve vás pomalu vítězí nad filozofem a už si nepřipustíte, že s každým v rozkoši se rozplývajícím soustem se vzdalujete džínsům 36/33 a blížíte se obchodu s nadměrnými velikostmi.

 

Ale žádná rozkoš není nekonečná! Najednou chřup! Dvojka vpravo nahoře vyletí z huby společně s peckou! Úplně! Bezbolestně! Navždy!

 

Váš zub. Váš krásný zub! Vaše dvojka vpravo nahoře, se kterou jste strávil skoro celých padesát let, je pryč! Nenávratně pryč! Jdete do koupelny k zrcadlu a zkusíte televizní úsměv. Černá díra po dvojce křičí k nebi své zoufalé padesát! Padesát! Padesát!

 

Job tvoju mať!

 

Tak tohle všechno jsem napsal 26. srpna 1993. Teď to tu je v týhle knížce a od toho, co píšu nyní, uplynul celý jeden rok! Dokonce teď už není ani toho 5. července 17.55 hod., San Feliú de Guixols, hotel Eden Roc - Španělsko, alebrž... 10. července 8.37 hod., Horní Dušnice - Krkonoše!

 

Tak se nad tím zamyslete! Podařilo se mi na vás převést ten strach z běžícího času? Jímá vás úzkost? Pochopili jste do morku kostí svou konečnost v nekonečném vesmíru? Pakliže ano, můžeme pokračovat a pustíme se do úvodu!