R: Teď přichází jeden z nejvzácnějších hostů, jaké jsem si kdy pozval. Vědec, a mohu říct i osobní přítel, astronom Jiří Grygar. Juro, já tě vítám, v Barrandovským studiu.
G: Ahoj, ahoj.
L: Dobrý den. Moc mě těší.
G: Dobrý den. Dobrý den.
R: No, já jsem chtěl divákům připomenout tvůj vynikající program Okna vesmíru dokořán.
G: Ale to je pravěk.
R: Ano, my sedmdesátníci, osmdesátníci, fakt je, že hodně diváků nám už umřelo.
G: No právě.
R: Ale ti, co zbyli, tak hodnotěj pořad jako jeden z nejlepších o vesmíru vůbec, jaký tady byl. To ty jsi ještě nebyla ani ve formě spermie. No, ale Juro, prosím tě, jenom úvodem, já to nemůžu vydržet s tou otázkou, je ukvapená, změnilo se něco? Je ve vesmíru život, nebo není?
G: No, možná, že je na Zemi, ale nestojí za mnoho, a jak to vypadá ve vesmíru, o tom si nedělám žádný iluze.
R: Ty si, já, Lenko...
L: No, takové zklamání, já žiju v tom, že je život ve vesmíru hned ze začátku.
G: No, jestli je život ve vesmíru, tak rozhodně je tak daleko, že nevědí, co my tady provozujeme, protože když, tak myslím, že by spáchali sebevraždu.
R: Pokud jsou lepší než my. Ale víš, že já jsem byl a jsem zarytý dänikenovec, a teď se k tomu přidal ještě další blázen, ještě jsem sitchinovec. Sitchin byl významný sumerolog, kterej psal o těch Anunnacích a napsal spoustu knih, a on tvrdí, že oni byli stejní šmejdi jako my, ty Anunnakové z toho Nibiru. Z tý, je vůbec ta planeta Nibiru? Existuje?
G: No, to víš, že neexistuje. To si všechno ten pán vymyslel a nechápu, proč to čteš.
L: Takový blbosti. R. Já čtu jenom blbosti, ale tohle je tak zajímavý...
G: A není ti líto času?
R: Ne, to se tak krásně čte. A víš, co on ještě tam ukazuje v tý knize? Ty sumerský tabulky, to on tím podporuje tu svoji teorii a na jedný, to je vidět, že ta tabulka není padělaná. A on tam ukazuje, tam jsou všechny planety sluneční soustavy, ale jsou odzadu. To dělal někdo, kdo přiletěl zvenku. Říká Sitchin. Jinak by to bylo od Sluníčka tak, jak to uvádíme my. Považuješ to za hloupost?
G: Samozřejmě, že to považuju za hloupost, ale vůbec nechápu, proč tady tohohle člověka vůbec dáváš do televize. Jedině jako odstrašující příklad, to jo.
R: A odpustil jsi Dänikenovi? Vzal jsi ho trošku na milost?
G: Dali jsme mu Bludný balvan ve chvíli, kdy přijel do republiky přednášet, protože my máme takový, v Sisyfovi máme takový zákon, že za ty pitomosti, které se objeví, můžeme dát Bludný balvan jenom těm lidem, kteří tu činnost vykonávají na území České republiky, což Däniken dlouho nedělal, ale teď na stará kolena už jsou mu české koruny dobré.
R: Chudne. Je to ten Bludný balvan, Juro…
G: Koruna tvrdne.
R: To je vlastně taková vědecká hanba, je to tak?
G: Přesně tak.
R: Je to, abych řekl, existuje v umění Zborcená harfa, se tomu říká, je to cena za nejhorší umělecké dílo roku, já mám tři doma, Bludnej balvan byste mi asi nedali, viď?
G: Františku, ta konkurence je velice tvrdá. My dostáváme ročně asi 100 nominací a těch Balvanů máme jenom šest. Takže musíš ještě počkat.
R: Musím nějakou velkou kravinu, s ní přijít.
G: No.
R: Prosím tě, já, pro mě pořád, já se ukážu teď jako, teď jsem jako zrytý grygarovec. Tvoje knížky Okna vesmíru dokořán a Sejdeme se v nekonečnu, já je pořád znova čtu a působí mi takový potěšení, stejně jako Sitchin, promiň, a Däniken...
L: Bych se urazila.
R: Ne, ve mně se slučujou ty teorie, já dokazuju, že prostě v demokratický společnosti má každej právo říct, co si myslí. G. Každej má právo na úplné pitomosti.
R: Ano, ano.
L: A taky číst úplný pitomosti.
R: Číst, samozřejmě, a Češi to maj rádi, vždyť čtou jenom pitomosti, když si otevřeš noviny. A tam ty tak zasvěceně o všem píšeš, třeba teď. Je toho tolik, promiňte, já prostě jsem uvíznul... L. Stařec.
R: Temná hmota ve vesmíru, Juro, to je teď hit, to teď frčí.
G: To frčí, ano.
R: Tenkrát frčely kvasary, a...
G: Ano, teda vidím, že, Františku, sis přece jenom něco z těch knížek...
L: Já nevím, o co jde, takže kdybyste dovolili… Temná hmota ve vesmíru.
G: Že si něco ještě pamatuješ.
R: Pulsary, kvasary, já to znám nazpaměť, Juro!
G: No prosím!
R: Akorát už to zestárlo společně s autorem.
G: Ano.
R: Takže nejnovější výzkumy vědy. Ta temná hmota nás obklopuje jenom venku, nebo je i tady?
G: To nikdo pořádně neví a temně je i tady, ale je jí málo, hledá se v různých laboratořích, pod zemí, protože tam se soudí, že by ta temná hmota mohla být izolována lépe než na zemi, ale zatím ji nemáme, a kdo ví, jestli se to podaří za našeho života. Takže to je věc pro ty budoucí generace. Ale ve vesmíru je zcela určitě. R. Jak jste na ni přišli? Když je temná.
G: To je... Mně se ten termín temná nelíbí. Protože kdyby byla temná, tak bychom ji viděli jako siluetu. Třeba když tady zakryji rukou tady kousek toho panelu, tak tam vlastně bych viděl, kdybych měl tu ruku úplně černou, tak by tam byla černá skvrna. Takže ona není ani temná, ona je průhledná. Dokonale průhledná. Takže tím je to ještě zajímavější. Ale v každém případě se pozná podle gravitace. Ona totiž má gravitaci stejně jako ta normální hmota, například tvoje gravitace je rozhodně větší než moje, když se na tebe tak dívám...
L: Rozhodně.
G: A té temné hmoty je daleko více než tebe, že?
R: Vyvedl jsi mě trošku z míry. Proč se mluví furt o tom, že jsem tlustej? V každým programu to odnesu, že jsem tlustej. Prostě znovu musím říct, v pluralitní společnosti jsou všichni, hubený, tlustý, každej, jak chce. Tak, je toho tolik, Juro, na půl hodiny, promiň, že skáču z tématu do tématu, ta díra v Mléčné dráze, ta, říkají tomu Temná trhlina. Myslíš si, že opravdu centrem Mléčný dráhy, středem, je velká černá díra?
G: Ano, to si nejenom myslím, to myslím, že dneska je už bezpečně prokázané, a je to opravdu uprostřed, v samotném těžišti Mléčné dráhy je velká černá díra, říkáme jí veledíra, má hmotnost asi 4 miliony Sluncí, když si vezmeš, že Slunce je docela hmotné, že. Tak 4 miliony Sluncí jsou tam nacpány do něčeho, co je neviditelné přímo, ale zase se to prozradí tou gravitací, a černá díra není ta temná hmota. Černá díra patří do normálního vesmíru, protože dneska víme, že každá slušná galaxie, která dbá na svou pověst, tak uprostřed tu černou veledíru má. Takže to je dneska už houska na krámě.
R: Víme něco víc o černých dírách? Já vím, žes mi jednou říkal, že ta gravitace je tak velká, že ani světlo nepropustí a že kdybych se přiblížil, že mě rozpárá, na to se pamatuju, jako nit, takhle mě vtáhne a bude po Ringovi.
G: Ano. To je přesně pravda. To znamená, ta gravitace je obrovská, všechno, co letí moc blízko černé díry, a tím spíše černé veledíry, tak se začne protahovat v tom směru, protože ta gravitace, třeba kdybys padal po nohách, tak na ty nohy bude působit větší gravitace než na tu hlavu, tím pádem se začneš natahovat, až tě to roztrhá, ještě dříve, než tam spadneš.
L: Ale mohl by jsi bejt takovej jako...
R: A jak bych byl štíhlej!
G: No, štíhlej.
R: V určitý fázi bych vypadal jako...
G: Budeš nit! Přímo tenká nit.
L: Jako baletka!
R: Není to tak zase tak…
G: Na chvilku bys…
R: …lákavá představa. Další téma. Prosím tě, teorie velkého třesku. Pořád platí?
G: Tak, zda platí pořád, to nevím, ale je to velmi dobrá teorie, která už vydržela mnoho útoků, zatím všechny překonala, vždycky zvítězí, takže v tuto dobu nemáme nic lepšího na prodej. Takže teorie velkého třesku je v pořádku. Samozřejmě nikdo neví, co se stane za 100 let.
R: Teď nahraju trochu panu kardinálovi Dukovi, co bylo před tím třeskem? Přece, než to třesklo, něco bylo. Řekneme to?
G: Ta otázka je zajímavá tím, že na ni odpověděl už svatý Augustýn, když už teda mluvíme o panu kardinálovi. Ten žil, jak známo v 5.- 6. století, a jednou se ho také ptali, co dělal pánbůh předtím, než stvořil svět. A on odpověděl, že vymýšlel peklo pro ty, kdo kladou tak hloupé otázky.
R: Velmi vtipný.
L: A kde teda bydlí paní Bůh, když vy jste ten znalec vesmíru.
R: Ne paní, Bůh je on!
L: Hele, já ho neviděla, tys ho/ji neviděl.
R: Až ho uvidíš, to budeš čumět. Ale doufám, že to bude dlouho trvat. Je to tak?
G: O tom nic nevíme.
L: Tak vidíš, jak můžeš vědět, že... pro mě paní, pro tebe pán.
G: Dobře.
L: Kde teda jako je?
G: To říkám, o tom nevíme nic.
R: Nikdo nic neví. Je, ale nevíme kde. A jednou si na ty hajzly pěkně posvítí. Je to tak?
G: Myslím, že se to tak asi nějak musí stát.
R: Tys mi řekl jednou, víš, jak jsi mi vlil naději, když jsem byl v parlamentu a propadal jsem beznaději, a nevěděl, jestli se mám picnout nebo se oběsit nebo co? Nebo jestli se mám ověsit výbušninama a jít někam do Strakovky. Tak tys mi řekl: „Ringo, buď klidnej, až se ta Matka Země Gaya, až se, můžu to říct? Nasere, řádně, až to dostoupí určitýho vrcholu, tak si to s náma vyřídí.“ Je to tak?
G: Tak zda to bude Gaya, nebo to bude něco jinýho, tak to se nedá ještě tak přesně říci, ale že si to s námi vyřídí Slunce, to je zcela jisté.
R: No, Slunce je daleko, ale...
G: No, teďka je daleko, ale potom bude blízko.
R: Ale říkaj, že máme ještě hrozně času. Kolik miliard.
G: No, miliarda roků, ano. Máme to spočítané.
L: To je dost, ne? Na můj vkus.
R: No, já bych... Já už jsem z toho venku, Lenka by to mohla ještě odnést.
G: Je to lepší než milion, že jo.
R: Juro, určitě tě bombardovali, když jsme čekali v roce 2012 konec světa a choulili jsme se ve svých bytečcích v rohu obklopený dětmi, a ono nic naštěstí. Tys byl určitě zasypanej dotazama, co ty o tom soudíš, o tom mayským kalendáři a o tom... Cos jim na to říkal? Taky ses třásl v rohu?
G: To víš, že jsem se netřásl, především ta věc s tím mayským kalendářem je komická, a myslím si, že staří Mayové byli docela chytří lidé, kteří vymysleli geniální kalendář, a vůbec neříkali nic o tom, že bude nějaký konec světa, když jim skončí jeden cyklus mayského kalendáře. A navíc teda ta média to ještě spočítala špatně, protože ten konec toho cyklu, nikoliv teda konec světa, ale konec mayského cyklu kalendáře nebyl loni, ale bude v roce 2117. Protože, jak se přepočítávaly ty kalendáře mezi sebou, ten jejich a ten náš, tak se tam udělala dosti hrubá chyba...
R: Zapomněli na svátky.
L: A víkendy.
G: Ne, ne, ta chyba souvisí s tím…
R: A víkendy.
G: Ne, to bylo docela jinak. Všechny památky mayské byly ničeny těmi kolonizátory, a tím pádem je velice těžké to nějak navázat, protože ty civilizace se vyvíjely předtím odděleně. Čili ten kalendář neměl žádný styčný bod s tím naším. Zachránili to teprve hvězdáři, protože Mayové pozorovali zatmění Slunce, zatmění Měsíce, a ta jsou stejná pro všechny kalendáře, takže takhle se to dalo navázat a tím navázáním se zjistilo, že právě to končí jindy. Takže celá ta věc byla úplně chimérická, pak se vymýšleli různé náhradní scénáře konce světa, které měli pořád připadnout na to stejné datum, a máš pravdu, že jsem byl zasypán dotazy, hlavně maminky mi psaly, jak k tomu přijdou jejich děti, že sotva se narodily, tak už mají teda zahynout, anebo babičky psaly kvůli vnoučatům, takže já jsem už asi rok předtím dostával spoustu zejména elektronické pošty a všem jsem psal: Prosím vás, vytiskněte si ty předpovědi, a až budete pod stromečkem na Štědrý den (loni) rozbalovat vánoční dárky, tak si to přečtěte a budete se smát. Nevím, jestli to udělali, ale myslím si, že bylo zcela jasné, že se nestane vůbec nic.
L: Já jsem se nebála.
R: Já jo. No, tak je to přirozený, pač jsem si říkal, škoda mě, takový výjimečný člověk...
L: Protože čte tyhle hlouposti.
G: Čte takovýhle hlouposti, a pak z toho má takovýhle ujímání.
L: Pak má z toho špatný spaní.
R: Juro, a co globální oteplování? Abych přešel zase volně do jiného tématu. Jsi klausovec, nebo ne? G. Já vlastně nevím, co jsem, ale rozhodně teda musím říci, že s tím globálním oteplováním je to daleko složitější než s počasím. Když se podíváme na zprávy, ať už teda v televizi, nebo v rozhlase nebo v novinách, kde nám meteorologové předpovídají počasí, tak oni to dělají teda na jeden den, pak to dělaj na tři dni, a pak ještě maj ty výhledy na celý měsíc. A když si na to dáme pozor, a srovnáváme to potom se skutečností, tak ty jednodenní předpovědi jsou relativně vynikající. Tam se to většinou trefí docela dobře a platí to pro jednotlivé regiony a tak dál, to je všechno v pořádku. Dva dny, to už je trochu horší, tři dny je ještě horší, a už ten týden je docela špatně. To, co je prostě týden dopředu, tak to, co se opravdu pak stane za ten týden, to už s tou předpovědí málo souvisí. Ty předpovědi na měsíc podle mého soudu, ty nedávají už žádný smysl. A teď si představte, že globální oteplování je záležitost, řekněme, století, nebo dvou století. Tak když neumíme předpovědět, ani jak bude za týden pořádně, anebo za měsíc, tak jak si můžeme dovolit tvrdit, že za sto let bude globální oteplování takové, nebo makové. To mně připadá, že je velice riskantní, a kdybych měl radit politikům, zda s tím maj něco dělat nebo ne, tak bych řekl: „Sorry, tohle věda neumí, je to takzvaný deterministický chaos, prostě je v tom jakýsi pořádek, ale víc nepořádku.“ Takže lepší, si myslím, by bylo se těm eventuálním změnám klimatu přizpůsobit. Protože my nevíme, jaké budou, ale člověk má jakousi schopnost adaptace, dokonce na velice nepříznivé podmínky, a tady tyhle změny, ty globální, nenastávají z noci na noc. Jako tedy ten konec světa, který měl být náhle. Tak tohle je postupná změna a tomu se lidé musí přizpůsobit, protože na tu přírodu přece jenom nemáme.
R: Ano, a to jsi přímo navázal na další otázku, že na Zemi, jak jsem koupil, tak prodávám, Juro. Prostě čumím na ČT2, tam jsou ty odborný filmy, já to sleduju, mě to zajímá, a oni, teď běžel krásnej film, kde tvrdili, že každejch 6 let, pardon, každejch 6 něco, ne… Globální katastrofy. Že Země zažila už 5 či 6, tak jsem to měl říct, globálních katastrof, čili hromadné vymírání druhů. Je to tak?
G: To je pravda, ano. L. A teď má být nějaká další? Nebo?
G: No, tak ono těch 5 vymírání je za zhruba půl miliardy roků. Že jo, takže průměrně to přichází jednou za sto milionů let, ale není v tom žádná periodicita, takže někdy to přišlo dost brzo po sobě, pak zase dlouho po sobě, to se najde všecko v těch zkamenělinách, které jsou zachovány, takže ta poslední půl miliarda roků, ta je docela dobře zmapovaná. Zatím vůbec nevíme, kdy přijde ta další. Že přijde, to je skoro jisté, protože takhle to teda na té Zemi chodí, nebo vůbec ve sluneční soustavě, ale zda to bude pozemská, nebo kosmická příčina, to také nevíme. Čili s tím se nedá moc v tuto chvíli nějak hrát, že bychom se na to připravovali nebo tak. Prostě tady to riziko nad námi visí jako jakýsi Damoklův meč. Ale to riziko je velmi vzdálené a rozhodně v tomto století 21. to nebude.
L: Ty se o sebe bojíš, viď.
R: Já se bojím přece všeho! Vždyť to už jsme tady několikrát konstatovali. Že prostě mám strach o lidi, mám lidi rád, aspoň některý. Vás dva určitě.
L: Konec světa, katastrofy.
R: Oni to sváděj na obrovskou planetu, která odněkud přiletí, nebo planetku, která to tady rozseká. To tvrdili, že dělaly ty předchozí. Tvrděj vědci, že bysme je viděli, a pak se ukáže najednou, že neviděj. Že něco přiletělo a oni o tom vůbec nevěděli. Poznaj to?
G: No, tak takhle. Kdyby to měla bejt planetka toho typu, která způsobila to globální vymírání před 65 miliony lety, ta je dokázaná, protože se našel ten kráter, kde to teda spadlo v Mexickém zálivu, ta měla velký průměr asi 10 kilometrů, a udělala kráter, kterej měl asi 180 kilometrů, takže to byl malér. Tak tyhle planetky máme dneska pod kontrolou. Tzn. že víme, že v tomto století, dokonce ani v příštím, žádná desetikilometrová, nebo větší nám sem nespadne. Pokud jde o ty menší, tam je to horší, tam nejsme schopni to říct se stoprocentní jistotou, pracuje se na tom, že jo, postupně se zlepšuje ta kvalita těch pozorování, takže to, co se stalo třeba teď, asi narážíš na ten Čeljabinsk. Že ten byl neočekávaný. Ale to je v podstatě malinký kámen. To bylo, při vstupu do atmosféry to mělo 17 metrů. Takže ten kámen se vlastně roztříštil v atmosféře, ten ani nedopadl na Zemi, ten hlavní problém byla jenom ta rázová vlna, říkám jenom, protože ta byla relativně slabá, a paradoxně, kdyby lidé věděli, že na ně padá meteorit, tak neměli udělat to, co spontánně každý z nás by asi udělal v té situaci. Když uvidí člověk záblesk, tak běží k oknu se podívat, co se to tam venku děje. Ve skutečnosti, když viděli ten záblesk, tak měli běžet do nějaké místnosti, kde okna nejsou...
R: Do sklepa. G. No, stačí prostě, aby tam nebyla okna, aby jim tam ty střepy nenalítaly, jako to bylo to největší neštěstí, které se tam stalo. To všechno ostatní bylo relativní drobnost, a takové kameny, tak malé, se skutečně předvídat zatím nedají. Na to by bylo potřeba udělat velmi důmyslnou, složitou pozorovací síť, která by stála peníze, a na to zatím nikdo ty peníze nechce dát.
L: A vy trávíte život po hvězdárnách, teďkon, co jsem tak jako pochopila, že sledujete to... Vy byste to neviděl? Vy byste tam někde seděl a řekl si...
G: Protože ono to přiletělo ve směru od Slunce a hvězdáři ve dne pozorovat oblohu nemohou, mohou pozorovat Slunce, ale nemohou pozorovat to kolem, protože je to přezářené. Takže když je to tady z toho koridoru od Slunce, tak tam nemáme zatím šanci. Měli bychom ji, kdybychom postavili družici, která by lítala, řekněme, na dráze kolem Venuše a která by nám posílala ty údaje o těch, které právě letěj od toho Slunce. Ale to je drahé. A nikdo nechce dát peníze na takovouhle věc, protože ta pravděpodobnost je malá, ty škody, které to nadělá, jsou podstatně menší, než teda kolik by ta družice stála, takže to je trochu ekonomická záležitost.
L: A já mám ještě hloupej dotaz, můžu? Já jsem mladá...
R: Máš jenom hloupé dotazy, ale prosím.
R: Jak ty čteš blbý knížky, já koukám na blbé filmy, taková ta teorie, že když sem teda něco na nás poletí, že my to budeme moct sestřelit nějakou jadernou hlavicí a odklonit...
G: To spíš to druhé, to odklonění, to je teďka populární slovo, že jo, odkloňovat se dá leccos, takže odkloňovat se dají i planetky, kdybychom to věděli dopředu, jakože ta planetka nás hned netrefí, prostě několikrát proletí těsně kolem Země, a pak jednou se to teda trošičku pokazí a trefí se do Země. Čili tam je skutečně šance, ale rozhodně ne odstřelit, protože to jenom znamená, že místo jedné velké planetky nám sem napadají ty trosky.
L: To by se tak jako rozletělo.
R: Ty 17metrový balvany jako na Čeljabinsk.
L: Menší.
G: Ale hodně. Ono to poletí v podstatě setrvačností dál tím směrem, takže to není výhra. To, co je možné, je například doletět tam s práškovací družicí, nebo teda s kosmickou sondou, a posypat tu planetku buď teda nějakou... Nabílit ji na bílo...
R: Jako Jožina z bažin.
G: Jako sprejem nějakým, anebo naopak ji posypat černým práškem, dokonce se ví, že ten nejlepší černý prášek je toner do laserových tiskáren. Takže to by byl boom pro ty, kteří vyrábí ty tonery, protože toho by bylo potřeba mnoho tun toho prášku, posypat to, tím se změní teplotní poměry kolem té planetky a ona se odchýlí správným směrem. To by se muselo vypočítat a tím pádem by nás netrefila, anebo ji teda, říkám, posprejovat nějakým bílým sprejem, aby byla hodně světlá a odrážela hodně slunečního světla, tak se taky pohne prostě jiným směrem. Ale tohle se dá udělat, když to víme, řekněme, 20 let dopředu, a to by asi šlo, protože ty velké planetky bychom zjistili v předstihu.
R: To bysme my, co už jsme dosáhli určitého věku, určitě na to nechtěli jako daňoví poplatníci přispívat. To už by se nás netýkalo, že jo. Vy mladí, složte se na tu barvu vy, co my vám budem platit tonerovej prášek!
G: Tak dobře, ale máš taky teda děti...
R: A máš pravdu. Přispěl bych.
L: Vnoučata...
G: Františku...
L: Natíral bys jak divej.
R: A teď, Juro, k tématu, vrátíme se na Zem, téma velmi ožehavé. Já jsem s tím schválně čekal, ale ještě odběhnu. Taky nevíme, co je gravitace, ještě pořád, viď?
G: To kdybychom věděli, to bychom byli!
R: Posluchači, velmi jednoduchá odpověď, já ti děkuju.
L: To jsme pochopili.
R: Víš, že já jsem člověk, já si myslím, nechci se chválit, že jsem se v politice naučil určité nedůvěřivosti, podezíravosti, a když jsem si poprvé přečetl, že letí do vesmíru žena, tak jsem si řekl: „No, tam bude ještě něco jinýho, než vědecký, aby žena dokázala, že taky se udrží v tom skafandru.“ A teď z nich najednou vylezlo, že tam v nich provozujou sex v těch raketách. To jste nám neřekli, vy vědci, předtím. Tajili jste to, Juro.
G: Tak to se nás netýká, vědců, protože to je záležitost technická takříkajíc, ale v každém případě je to pověst.
R: Ale děláte to, není to pověst, vždyť dokonce u nás v seriózním tisku, i když, co je u nás seriózní tisk?
G: No právě!
R: Psali, že existuje výzkumná laboratoř, dokonce jmenovali ty doktory CSc, kandidáty věd, kteří někde pod zemí provozují ten sex a zkoumaj. Dokonce jeden z uzávěrů toho zkoumání bylo, že na dálkovej let je třeba, aby letěly ženy, ale že by to měla být žena spíše mateřského typu, takhle zkazily astronautům náladu hned, tzn. bez pasu, mateřskej typ. A že ta žena vlastně způsobí, zabrání ponorkový nemoci. My víme, že bysme se o ni servali velmi rychle a to jsou výzkumy našich laboratoří. Juro, ty o tom nevíš vůbec nic?
G: Ale myslím si, že to je předčasné, protože zatím žádné létání na nějaké velké vzdálenosti do vesmíru nepřipadá vůbec v úvahu.
R: Ale ta chvilka stačí k tomu sexu, oni letěj 6x okolo...
L: A jak by to asi tam, když tam všechno lítá...
R: No, to se ptám Jury, protože vy astronomové o tom určitě mluvíte. Já jsem napsal krásnou povídku o tom, která se jmenuje Sex v raketoplánu, kde se řeší problém, že třeba v tom stavu beztíže by vlastně sperma volně létalo vzduchem a mohlo by zaflákat ty přístroje.
G: Františku…
R: Promiň, že tě tahám na… Teď lituješ, Juro, viď, že jsi přišel!
G: Tvoje starosti na mou hlavu.
L: Zlatý moje dotazy.
R: Tak vy jste si to neřekli, že oni zkoumaj ten sex ve vesmíru?
G: Ve vesmíru nezkoumaj rozhodně sex, protože maj úplně jiné starosti, aby to tam ti astronauti, nebo ty astronautky přežily. Nikdo si nedovede představit, co to je za stres být jako na kosmické lodi, třeba na té mezinárodní kosmické stanici těch několik měsíců, každou chvíli tam může něco se stát, co prostě na Zemi je malinká chybička, tam ve vesmíru je to teda tragédie. Teď nedávno to byl, že jo, výstup do kosmického prostoru, a málem ten astronaut zahynul. Prostě vypadá to, že to je dneska houska na krámě, takže myslím si, že, teda já nevím, jak se mohu vžít do situace astronauta nějakýho, a ten má opravdu jiný starosti, než na takový luxus.
R: Já bych si strašně rád promluvil s panem Remkem. Já musím říct, že ty jsi o něm krásně mluvil. Já se na to pamatuju, jak jsi se o něm hezky vyjadřoval. Já bych se ho chtěl zeptat, jak to v tý raketě ruský opravdu bylo. Jak se to muselo třást, a jestli by mi řekl Remek pravdu, jak se bál...
G: To já nevím, ale myslím si, že v tomto se směru se ruské, americké a jiné rakety vůbec neliší. Prostě ten vesmírný prostor je nepřátelský a já ty lidi obdivuju, že do těch beden vůbec vlezou. Protože to riziko je tam opravdu veliké, nakonec vidíme, kolik už astronautů zahynulo, nebo kosmonautů, to už je jedno, takže já bych to bral jako, že to je pořád velké kaskadérství a docela velká oběť.
L: Já jsem byla teď v Rusku před 14 dny a byla jsem v té raketě, v muzeu kosmonautiky, a nevydržel bys tam půl hodiny. Natož sex.
R: Tak proto říkám, že Remek je frajer. No, on tam žádnej sex neměl, no. Ale já nevěřím jim, ne, ne, ne. Něco s ním bude, určitě. A ty nám neříkáš úplně pravdu, Jirko.
G: Ale říkám, proč bych říkal něco jiného, než co je pravda?
R: Dobře, obraťme list. Já se omlouvám, za tohle lidské odbočení, ale diváci určitě budou rádi, že jsem to nanesl, protože to nás zajímá skoro nejvíc, se musím přiznat, jo. Je to tak, co? Přiznejme si to. Prosím tě, byl tady pan Hájek. Kancléř Klausův, a on řekl věc, která mě zaujala, že se vlastně vývoj na Zemi kryje s knihou Genesis. Se Starým zákonem, akorát že to neprobíhalo v takovejch jako, že první den stvořil pánbůh tohle, druhý den tohle... Ale že ty cykly byly tak i v tom pořadí dokonce, jak je to ve Starým zákoně. Souhlasíš s tím?
G: Nesouhlasím s tím, protože si myslím, že Bible rozhodně není učebnice přírodních věd. To už říkal současník Galileův, to byl významný kardinál, který žil v tom 16. století, jmenoval se Baronius. A ten říkal, že Bible nám neříká nic o tom, jak fungují nebesa, ale poučuje nás o tom, jak se máme dostat do nebe. A to si myslím, že je třeba opravdu rozlišovat, a myslím si, že pan Hájek dělá velkou chybu, když se snaží tady oprášit takový ten pokus, který řekněme byl populární ve středověku, ale který právě tehdy v tom procesu kolem Galilea dostal velkou ránu. Nicméně to, co se stalo ve 20. století, to už si lidé moc nepamatují, ale tehdy byl populární marxismus i u nás, a ten se snažil naopak zase dokázat z vědy, že Bible vůbec nemá pravdu v ničem a že tedy pánbůh neexistuje a tak dál. A když se podívám na svou vlastní zkušenost, my jsme se to museli učit ve škole, tak to byly poznatky, které byly založeny na vědě poloviny 19. století. Protože v té době žil Bedřich Engels a ten napsal příslušný spis. A teď byla polovina 20. století, když jsem chodil do školy, a ty poznatky té vědy z toho 19. století byly už všechny překonány. A byly překonány novými teoriemi, které už vůbec nepodporovaly tu Engelsovu tezi, spíš teda právě naopak. Ale myslím si, že to je cesta do pekel v každém případě snažit se buď dokázat, nebo vyvrátit náboženství, nebo víru v Boha pomocí vědeckých poznatků. To jsou dvě různé roviny a ten Baronius to vystihl, myslím, velice přesně.
R: To koukáš, co?
L: To koukám teda.
R: Juro, já jsem chtěl, jak se blížíme pomalu k závěru našeho zajímavého programu, já doufám, diváci, že se mnou souhlasíte, kdybys, je to taková v oblasti snů, ale já většinou to tady nanáším tohle téma. Kdybys mohl něco, tak jako nemůžeš, jako nemůžeme nikdo, co bys udělal pro naši vědu? Kdybych řekl, kdybych byl ministerský předseda a řekl bych: „Soudruhu Grygare, teď nám řekni tady všem soudruhům v politbyru, co bysme pro tu vaši vědu měli udělat? Jenom jednu věc. Co byste chtěli? Mimo peněz, ty nemáme.“
G: Podle mého soudu je potřeba podporovat mladé lidi, aby vědu dělali. Je to krásné zaměstnání, celoživotní, není to vlastně zaměstnání, je to spíše povolání, a dokonce možná že to není jenom povolání, je to také koníček, protože v každé populaci je jenom velmi malé procento lidí, kteří mohou tu vědu dělat. Jako myslím, jsou k tomu předpřipraveni. A když se kterýkoliv ten talent ztratí tím, že jde dělat skutečně něco za peníze, a to, co třeba není tak důležité pro rozvoj té lidské společnosti, tak je to nenahraditelná škoda. Prostě ten lidský kapitál, jak se někde říká, tak ten je právě v těch mladých lidech. Čili absolutně bych dal podporu tomu, jako jsou podporováni třeba špičkoví sportovci, a to jsou přece mladí lidé, sportovci. Tak stejně tak v té generaci, a ta generace je kolem 13 let, kdy se to rozhoduje.
R: Poznáte je?
G: No, myslím, že na to... To poznaj kantoři.
R: No, my víme, s poctivým výběrovým řízením, bylo-li by vypsáno, máme své zkušenosti...
G: Ale kantoři to poznají, myslím si, že když se zeptá člověk učitelů, kteří učí na středních školách, tam to je, takže to okamžitě poznají, protože to je tak vzácné koření, ti šikovní kluci, nebo holky, takže prostě pro ně udělat takové podmínky, aby skutečně pro ně ta věda byla tou hlavní volbou a aby ti mohli tu vědu dělat. A to ostatní, oni se o to už postarají. To jsou talenty, které se prosadí, ale musí vědět, že je tady ta možnost, a že je to daleko lepší, než vyniknout třeba v tom sportu, nebo vyniknout v tom byznysu, že tady tohle je něco, co ten národ vede nahoru. Ty země, které to pochopily, a jsou takové země na světě, tak ty na tom vydělávají už teď.
R: Jestli jsem to pochopil, což nemusí bejt pravda, tak vlastně to je něco podobnýho, jako maj i v Kanadě farmu hokejisti, kde ty mladý kluci se soustřeďujou, tam čekaj na tu příležitost. Že nastoupěj do tý NHL, nebo jak se ta soutěž jmenuje, čili ty bys něco podobnýho chtěl tady, aby se o těch lidech vědělo a aby dostali stipendium?
G: Aby dostali stipendia, aby to bylo nezávisle na tom, z jaké rodiny pocházejí, že jo prostě, tihle lidé by měli být primárně podporováni, protože je to malá investice, to nestojí moc peněz. Ta se potom bohatě vyplatí. Já jsem teďka četl, že třeba třetina hrubého domácího produktu ze Spojených států pochází z toho, že ve 20. a 30. letech minulého století asi tak 40 evropských vědců vymyslelo kvantovou mechaniku. Což je teda věc, které málokdo rozumí dodneška, ale ty praktické aplikace kvantové mechaniky dneska mají takovýhle průmyslový význam. Takže trvá to chvíli, 20., 30. léta minulého století, a začalo to někde v 80. letech, kdy ta kvantovka pronikla úplně do všeho, a vlastně spoustu věcí, které tady máme ve studiu, tak by prostě nebyly možné, kdyby nebylo těch 30 špatně placených univerzitních docentů, nebo profesorů, kteří to teda vymysleli, protože měli ten talent a protože měli ty schopnosti a udělali tu revoluci.
L: To už jsem prošvihla.
R: Souhlas. Nakonec něco lidského. Kdyžtak Jakub to vystřihne.
G: No jasně.
R: Já se budu chlubit před diváky, já vím, že dneska jsem se chlubil už dost, ale taková tečka za tím mým chlubením. Já jsem vlastně kmotr tvého syna. Já jsem si to, Juro, tak považoval, když jsi mi to nabídl, jako rockové hvězdě, starý rocker, pak mi ale došlo vzápětí po tý radosti, co jsi tomu chlapečkovi udělal. A když jsem to miminko malý držel u toho křtu, tak jsem si říkal: „Ježíši, kdyby vědělo miminko, jakýho má kmotra, určitě by se vysmeklo z tý peřinky, nebo něco.“ A když jsem pak... Já jsem špatnej kmotr, tak jsem se tě chtěl zeptat, je ta instituce kmotrovství, která je tak pěkná, víme, Karafiátovi broučci, jak tam ten kmotříček byl téměř ústřední postavou, to já jsem bohužel nebyl jako.
L: Jak to dopadlo se synem vaším?
G: No, tak František to může sám říci, že se mu teda kmotřenec docela povedl.
R: Bylo mu šest, já jsem se šel na kmotřence podívat, to byl jeden z mála okamžiků, kdy kmotříček šel navštívit a on cosi maloval. A já říkám: „Copak to, hošíčku, maluješ?“ A on řekl: „To je pantograf, strejdo.“ A já jsem nevěděl, co to je pantograf.
L: Já taky nevím.
R: A on už to věděl v šesti. Je to génius, Jirko, gratuluju ti k němu.
G: No, ale myslím si, že ses na něm podepsal, právě proto, že on tě sledoval celou dobu z dálky, viděl tvé dobré stránky, viděl tvé odstrašující stránky.
R: Jsou takový?
G: No, představ si to, že ano, a myslím si, že mu to velice pomohlo v tom, aby si vybral svou cestu. Takže myslím si, že jsi nakonec virtuálně dělal toho kmotra velice dobře právě proto, že se objevuješ na té obrazovce, nebo jsi známý i z těch svých knih a z těch inscenací, tak já myslím, že na něm to zanechalo stopu a dokonce, jak víš, on je vlastně umělec dneska do značné míry.
R: Ano.
G: Takže si myslím, že, já jsem teda velice rád, že si vybral něco úplně jiného než já sám.
L: Není vědec, teda?
G: Ne, ne, on mně říkal: „Copak si myslíš, že chci v životě dopadnout jako ty?“ To mi říkal právě, když mu bylo těch šest.
L: Já chci být jako Ringo.
R: Ne, ne, on kráčí jinou cestou, ale fakt je sekáč. Musím to říct, jestli se dívá, tak já, on dostal ode mě za to tetování, že jo, když jsem viděl, že se nechal počmárat, panebože, takovýhle afrokubánský zvyky u nás, ale tak ses na mě jenom trošku rozzlobil, ale já jsem na něj pyšnej. Takže, Juro, ti gratuluju, škoda žes jich neměl víc, takhle skvělejch lidí. Genetika, Juro. Tak ještě nejste starý s manželkou, hupsněte na to. Já ti moc děkuju za účast a mám pro tebe dárek, a sice obraz Vesmír. To je obraz našeho odcházejícího, minulého století, najdeš tam všechno. Planety s iniciálama, který jsem měl rád, je tam Foglar, všichni jsou tam. Najdeš tam i sebe. Juro, hodně štěstí.
G: Františku, mockrát ti děkuju, já ho přidám k tomu dárku, který už od tebe mám, to je Přistání Američanů na Měsíci, a toho si velice považujeme, a škoda, že to nemůžeme ukázat i divákům...
R: Oni to viděj.
G: Protože i to Přistání na Měsíci bych jim chtěl ukázat někdy, to je, myslím, naprosto dokonalá představa o tom, jak to ti astronauti maj ve vesmíru těžké.
R: Děkujeme, Juro, a hodně štěstí.
L: Mockrát děkujem, že jste přišel.
R: Pozdravuj kmotřence.
G: Vyřídím, rád, a děkuju.
